Pomník operace Antropoid

Je tomu 14 dní kdy se měla uskutečnit jakási na nazi provokace u nově vystavěného pomníku operace Antropoid. Pojďme se na celou věc podívat. Pár dní před onou provokací sjíždím internetové stránky bojovníků na druhé straně barikády. Náhle se dozvídám, že neonacisté chtějí znesvětit místo atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha svojí přítomností u něj a přečtením projevů. Má první reakce je takové že si pomyslím: ,, Kurva co to zase je, co zas Pražáci vymejšlej“. Nicméně z okolí nedostávám žádné informace, že by se měla konat z naší strany nějaká akce na tomto místě. Dále čtu o jakémsi vypráskání nacistů od pomníků a o jakési pietní akci (pokud je pořádána soudruhy tak pietní akce se rázem mění v pitnou), která se má konat kolem šesté hodiny večerní. Dále pak zde je předložená kopie provokačního letáku, který měl vyzívat ,,neonacisty“ ke shromáždění, které se mělo uskutečnit 4. června. Letáček je velice dobře udělán tak ze začátku moc nepochybuji o jeho pravosti. Nad celou věcí dumám. ,,Co by jsme z toho měli“ přemýšlím. Jak poznamenal můj kamarád: ,, Jakmile jde o cikány to nám lidé fandí, dávají nám benzín na podpal i nás schovají před policií u nich doma, ale jakmile jde o druhou světovou válku, jako byla akce proti účasti českých jednotek v Iráku, která byla zdiskreditována datem výročí Křišťálové noci či pietní pochod v Ústí to hned říkají: Víte oni ti němci tohle to a támhle to“. Z toho důvodu se mi jakákoli akce u tohoto místa zdála naprosto zbytečná. Na druhou stranu by se důvody proč se tam shromáždit určitě našli. Stačí si nestraně rozebrat události před atentátem, samotný útok a po něm. Předem upozorňuji, že nepatřím mezi germanofily, protože se vždycky najde rýpal, který na tuto skutečnost poukáže.

Po mnichovské zradě přichází ČSR o velké území v pohraničí, později se trhá Slovensko a je jen otázkou času kdy padne i pár měsíců starý státní útvar zvaný Druhá republika. Viníci rozpadu ČSR prchají v čele s ex-presidentem Benešem do západních států a později v Anglii založí exilovou vládu. Ta však není protinacistickou koalicí uznávána, protože se zdá, že lidem v Protektorátu okupace nevadí. A opravdu lidé zde žijí na tehdejší dobu v celku poklidným životem, chodí do práce, vychovávají děti a užívají života. Aktivní odbojové akce se nekonají a proti Říši je veden jen slabý pasivní odpor. Exilová vláda v Anglii potřebuje nějaký čin, aby byla uznána. Je několik plánů na sabotážní operace, ale chystá se jen jeden a to atentát na někoho vysoce postaveného. Ve hře jsou tři jména a to : R. Heydrich, K. H . Frank a E. Moravec. Mezitím v Anglii několik měsíců cvičí čeští parašutisté. Nakonec je za cíl vybrán R. Heydrich, který podle dostupných zpráv zanedbává bezpečnostní předpisy a na cestách je chráněn jen minimálně. Na území protektorátu se nenajde žádný odvážlivec, který by byl schopen zabít R. Heydricha a tak exilová vláda souhlasila s tím vyslat na území Protektorátu členy formujících se československých jednotek. Původní plán zaútočit na jeho sídlo v Panenských Břežanech byl dosti nebezpečný a tak byl vybrán náhradní plán a to útok v dnes na dnes již známem místě v Praze v Holešovičkách. Dne 27. května 1942 dává parašutista Valčík Gabčíkovy znamení. Ten skáče se samopalem typu Sten před přijíždějící vozidlo, mačká spoušť a nic. První verze samopalu typu Sten byly náchylné k poruchám, pokud se zanedbala údržba či došlo k špatné přípravě zbraně ke střelbě. Gabčík nejspíše nervozitou zbraň špatně složil a ta mu v kritickém okamžiku vypověděla službu. Vůz zastavuje a na scénu přichází další expert Kubiš tentokrát s protitankovým granátem v ruce. Granát vrhá po vozu ten, však cíl přeletí a jeho detonace ničí zadní část Heydrichova vozu, projíždějící tramvaj a sklo v oknech okolních domů. Později se objevuje dohad, že Gabčík nestřílel schválně, protože nechtěl ohrozit lidi v projíždějící tramvaji. To je zajímavá myšlenka, ale co potom měl znamenat ten vržený granát, který nadělá mnohem větší škody než dávka ze samopalu. Útočníci se dávají na útěk a Gabčíka pronásleduje řidič vozu Klein. Klein je později Gabčíkem postřelen a Gabčík nakonec zmizí v ulicích Prahy. Zajímavostí je, jak lidé kolem na celou akci reagovali. Myslíte, že zraněného Heydricha ještě poplivali? Ani omylem. Kubiše se lidé ze zasažené tramvaje snaží chytit, ten však několikrát varovně vystřelí a díky tomu uniká. Gabčík se zase po honičce s Kleinem pokusil schovat v místním řeznictví. Majitel však na nezvaného hosta upozornil Kleina a zde dojde k jeho postřelení. Heydrich mezitím sténá a po menším zmatku mu je sehnán vůz, který ho přepraví do nemocnice. Tam však dá se říct, shodou nešťastných náhod později umírá. Atentátníci s jinými parašutisty jsou schovaní v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Tam je nakonec 18. června po zradě jiného paragána Čurdy nalézá gestapo a po několika hodinách boje všichni parašutisté umírají. Po smrti Heydricha přichází období zvané Heydrichiáda. Hned ze začátku je zastřeleno 1000 českých intelektuálů a později jsou srovnány se zemím obce Lidice a Ležáky. Jediný kdo z této akce profituje je židobolševická vláda v čele s ex-presidentem Benešem. Ta si po tomto činu vytvoří značnou reputaci a protinacistická koalice tuto vládu začne brát vážně. Nakonec Beneš pendluje mezi Londýnem a Moskvou a uzavírá dohody o poválečném uspořádání Československa. Zatímco obyvatelé Protektorátu trpěli pod represemi atentátem odstartovanými, jiní mezitím v klidu a bezpečí namastili kapsy u bolševiků a ostatních spojenců.

Zpět ke dni nazi provokace. Tento den mám nějaké vyřizování po Praze, ale zde můžu pobývat maximálně do 16 hodin, protože na večer už nějaký program mám. To je škoda, protože jsem se chtěl zúčastnit akce odpůrců, která by mohla být podobně zábavná jako akce proti rasismu v Lysé. Hlavní program tedy nestihnu, ale možná bych mohl stihnout údajnou nazi provokaci. U pomníku se tento den objevím třikrát. Poprvé je to kolem deváté ráno. Nemohu si nevšimnout auta městské policie, které stojí na zdejší silnici bokem, aby nenarušilo provoz. Tak trochu se tváří že hlídá provoz na silnici, dneska tomu však není. O hlídání tohoto místa v tento den jsem informován z médií. Jdu tedy k pomníku, prohlédnu si ho a hledám něco vlastně ani nevím, co hledám. U desky s informacemi o operaci Antropoid se zastaví mladík v mikině značky Thor Steinar. Přečte si text na desce a odchází. Pak jdu k desce já. Přečtu si text a odcházím. Ještě se porozhlédnu po okolí ale nic zvláštního. Napadlo mě, zdali rudí nebudou pomník tento den střežit. Zklamali a u pomníku nikdo nebyl. Odjíždím pryč a k pomníku se dostávám až kolem druhé hodiny. Tentokrát se policejní auto přesunulo na malý travnatý ostrůvek mezi vozovkami. Udělám si pár fotek, prohlédnu okolí a po zjištění že je vše v pořádku odjíždím. Nemohu si nevšimnout toho, že u pomníku se plno lidí zastavuje a se zájmem si čte informační tabuli. Do nedávna zde nebylo nic jen autobusová zastávka a síť podchodů pod rušnou vozovkou. Pamatuji si, když jsem byl malý a jeli jsme kolem s tátou říkal mi, jak tady zabili Heydricha. V té době jsem nevěděl přesně, o koho jde a ještě si na to vzpomínám, nemyslel jsem si, že to byl někdo mimořádně zlý.  O pár let později nás však ve škole naučili, že to byl mimořádně ošklivý esesák s árijskými rysy, který vypracoval konečné řešení židovské otázky. Dnes už se na celou věc dívám také trochu jinak. O několik desítek let si někdo vzpomněl, že by zde mohlo něco stát na památku protifašistického odboje. Objevil se tu malý důstojný pomníček. Říkal jsem si fajn proč ne. Na mě působil hezky (viz fotografie). Pak náhle zmizel, a když jsem projížděl kolem, řekl jsem si: „Co to?“.  Po čase se místo začalo předělávat a k mému zděšení se tu objevilo něco gigantického. Myslel jsem, že doba monstrózních bolševických pomníků je tatam, ale asi jsem se spletl. Dnes tu stojí několik metrů vysoký trojhranný sloup, na jehož vrcholu stojí tři podle helmice usuzuji britští vojáci s roztaženýma rukama. Možná se ani nemusíme dohadovat o tom, zda pomník mohl být takový či makový. Lidé si na něj za čas zvyknou. Mně spíš nešlo do hlavy proč je po krátké době odstraněn malý pomník a vyměněn za něco tak obrovitého. Nakonec se celá věc vyjasnila poté, co jsem si začal dohledávat informace k sepsání tohoto článku. Malý pomníček totiž nebyl pomníček, ale jen základní kámen. To mě trochu uklidnilo, protože už jsem si myslel, že za výměnou pomníku stáli někteří lidé, kterým ten původní nebyl dostatečně veliký. Potřetí se dostávám k pomníku kolem patnácté hodiny. To už policejní auto mizí, ale dva strážníci zůstávají a přešlapují na místě. Mizím i já protože zjišťuji, že hlavní program nechali rudí nejspíš na večer.

Druhý den se snažím zjistit, jestli nějaká akce byla. Bohužel v denním tisku nic není a na netu také nic. Weby ztroskotanců také mlčí. Později se ještě na akci poptám kamarádů, ale o žádné akci u pomníku nikdo nic neví. Jediné řádky o akci za čtrnáct dní napsal blog http://nenaziprovokacim.blogspot.com/ o třech větách a to hlavně poděkování. Co na závěr. Asi to že žádná nazi provokace se nekonala. Levičáctvo opět plašilo a možná ony provokační letáčky byli výplodem nějakého vtipálka. Pomník se mi nelíbí, protože je moc velký a vojáci na něm postavení ukazují nic neříkající gesto. Na druhou stranu bych pochválil onu informační tabuli. Z té si lidé dozví co se tu toho osudného dne 27. května 1942 odehrálo. Lidé by měli znát svoji historii tak by na tomto místě mělo něco stát. Pro mě je to co tam dnes stojí megalomanské a docela by mě zajímalo, kolik tato sranda stála.